Narodil se v rodině lékaře Antonína Čapka a jeho manželky Boženy. Dětství strávil v lázeňském domě v Malých Svatoňovicích u Trutnova, spolu se starší sestrou Helenou (1886-1961) a mladším bratrem Karlem (1890-1938).
Roku 1890 se rodina přestěhovala do Úpice. Zde navštěvoval obecnou (1892–1897) a měšťanskou (1897–1900) školu. Tam však příliš neprospíval, i když výtvarné nadání se mu nedalo upřít. Posléze chodil na německou dvouletou odbornou školu tkalcovskou ve Vrchlabí. Po jejím absolvování v roce 1903 pracoval rok jako dělník v úpické továrně F. M. Oberländera. Od podzimu 1904 začal žít už natrvalo v Praze, kde studoval na Uměleckoprůmyslové škole.
První obrazy v Praze vystavil v roce 1912. V té době byl už známý jako literát a novinář: psal referáty o výstavách, recenze, publikoval drobné prózy. Své články uveřejňoval v nejrůznějších novinách a časopisech: např. v Lidových novinách, v Moravskoslezské revue, Národním obzoru, Snaze, Ženské revue, v Národních listech a v mnoha dalších.
Nejprve psal společně s bratrem Karlem, své první krátké prózy shrnuli do dvou knížek: Zářivé hlubiny (1916) a Krakonošova zahrada (1918), ve které podle Jiřího Opelíka vytvořili „skutečně secesní literaturu“ (Mráz 1987: 20). V roce 1910 ve stejném duchu vznikla jejich první společná divadelní hra Lásky hra osudná.
Ve svých kritikách odmítal konzervativní a konvenční umělecké projevy, podporoval umění moderní. Uznával sociální, historickou i místní podmíněnost umění, i boj nového moderního umění se starým a konzervativním. Věřil v umělecký pokrok, ale nepřehlížel význam tradice jak v umění západním, tak domácím.
Po absolutoriu na Uměleckoprůmyslové škole odjel do Paříže, kde navštěvoval Academii Colarossi, a samozřejmě i různé výstavy. V Trocadéru objevil umění přírodních národů, domorodé umění Afriky a Oceánie. Studium těchto uměleckých projevů a jeho teoretické zpracování bylo jeho první velkou samostatnou prací. V sochách přírodních národů objevil hodně podstatných prvků pro současnou uměleckou tvorbu i pro povahu umění vůbec.
Bratři Čapkové se z cest po Evropě vrátili do Prahy v roce 1911, tedy v době, kdy vyvrcholilo napětí mezi starší a mladou nastupující uměleckou generací v pražském spolku Mánes. Většina mladých umělců, včetně bratří Čapků, nakonec Mánes opustila a založila Skupinu výtvarných umělců.
Mimo jiné redigoval její časopis Umělecký měsíčník (do roku 1912, celkem 6 sešitů). V lednu 1912 byla v pražském Obecním domě otevřena první výstava Skupiny, které se zúčastnil se svým dílem Matka s dítětem. Na konci téhož roku však bratři Čapkové Skupinu opustili a znovu vstoupili do Mánesa. On sám se stal spoluredaktorem spolkového časopisu Volné směry. Sedmnáctý ročník tohoto listu se tak vrátil k prosazování a propagování moderního umění, včetně kubismu. V březnovém čísle, věnovaném francouzskému klasicismu uveřejnil svou nejzávažnější esej Tvořivá povaha moderní doby, ve které vyjádřil nejen svůj názor na moderní umění, ale i na samu podstatu umělecké tvořivosti.
V roce 1913 se prudce začala rozvíjet jeho malířská tvorba. Přechod mezi krajinami z roku 1912 a kubistickými postavami z roku 1913 vyznačuje obraz Novostavba: s motivem městské periferie, komponované do pravého úhlu, s dominantou kandelábru s obloukovou lampou. Jeho vrcholným dílem z analytického období roku 1913 je Ženský akt: spojuje prvky analytického a syntetického kubismu. Kubistické tvarosloví využíval s volností a smyslem pro humor, nevyhýbal se ani neobratnostem charakteristickým pro naivní umění. V březnu 1914 vystavil osm kubistických olejomaleb na 45. výstavě SVU Mánes v Praze. 16. června 1917 v Berlíně vyšlo dvojčíslo časopisu Die Aktion věnované Josefu Čapkovi s reprodukcemi kreseb a původními otisky jeho linorytů. V březnu 1918 byla ve Weinertově umělecké a aukční síni otevřena výstava s názvem A přece! Výstava několika tvrdošíjných, kam přispěl 31 obrazy, uhlokresbami, linoryty a litografiemi i Josef Čapek, který byl současně organizátorem výstavy. Roku 1919 se oženil se svou dlouholetou láskou Jarmilou rozenou Pospíšilovou; z manželství měl jednu dceru, Alenu. V roce 1920 vystavoval své obrazy Piják, Kuřák v krajině a Muž se zavázanou rukou na druhé výstavě Tvrdošíjných. Jde o plastické zjednodušené postavy ostrých tvarů ve skutečném prostoru. Expresívní špičaté formy a charakteristický kolorit zdůrazňují povahu figur a jejich psychologické rozpoložení. Kromě nich používal také zakulacené hladké formy, ale i výraznou konturu a prudké světelné kontrasty. V roce 1921 vystavovali čtyři Tvrdošíjní – Čapek, Hofman, Špála a Zrzavý v Berlíně a jiných německých městech. Představil zde své nové obrazy malované pod vlivem civilismu (např. Na obvodu města, Předměstské zahradnictví…). Kolem roku 1923 se začalo v jeho malířské tvorbě projevovat období „chlapů“. Začal je obraz Hadráři , ukončila je v roce 1927 malba Dřevěného muže. V jeho obrazech v té době objevovali Dva chlapi v lese, Dva muži ve dvoře, Dva trhani, Dva chlapi, Dva muži v krajině… Maloval většinou žebráky, lůzu, postavy ze společenské spodiny vzbuzující podezření a strach. Hlavní výrazovým prostředkem se teď stala expresívní obrysová čára a magické světlo, které vytváří atmosféru tajemnosti a dramatického napětí. Barva svou symbolikou podtrhuje obsahové vyznění obrazu.
15. října 1924 byla otevřena jeho první samostatná výstava, která se konala v pražském Domě umělců jako šestá výstava Tvrdošíjných. Bylo zde vystaveno 106 olejů z let 1910 až 1924, 116 temper, akvarelů, kreseb a grafiky, včetně knižních obálek. V listopadu byl výběr z pražského souboru vystaven v Brně v pavilónu Klubu výtvarných umělců Aleš. Zároveň vyšla v Musaionu V. monografie o Josefu Čapkovi s úvodním textem Karla Čapka a Václava Špály.
Po Hitlerově nástupu k moci, stejně jako jiní umělci, reagoval na politickou situaci. Publikoval v novinách kresby z cyklu Ve stínu fašismu a namaloval také obraz Mrak, který je vytvořen expresivní malířskou formou s prudkým dynamickým výrazem. Ani v předválečné tvorbě však nechybějí ani obrazy radostné: např. Rozcuchaný hoch, Děvče, Květinářky, Hajný, Myslivci, Rybáři či krajinomalby. V letech 1933–1937 vytvořil cyklus Nocí s objímajícími se milenci na pozadí hvězdného nebe. Šlo o pět kompozic v černé, červené, hnědé, zelené a modré dominantě, které naplňoval erotický půvab, lyrická snivost a touha po hvězdách.
V roce 1937 vyšly knižně s předmluvou Josefa Hory Diktátorské boty – kresby otiskované v předchozích letech v Lidových novinách. O rok později jako reakci na občanskou válku ve Španělsku vytvořil cyklus satirických kreseb Modern times. Tíživá atmosféra se odráží i v obrazech Ohníčky (1937), Těžko (1937) nebo v Krajině s křížem a holuby (1937). V tomto roce visely jeho obrazy v expozici československého umění v londýnské Mayor Gallery a v roce 1938 na výstavě českých malířů Garnegieho ústavu v Pittsburghu. Posledními malířskými cykly, které vytvořil byly cykly Oheň (1938–1939) a Touha (1939). Protestoval tak s bolestným smutkem proti Mnichovu. Názvy obou cyklů vznikly až po válce v roce 1945 u příležitosti jejich výstavy v Umělecké besedě. Jsou obdivuhodně rozsáhlé, obsahují téměř 70 olejomaleb a přes 300 kreseb. K zamýšlenému třetímu cyklu, který měl oslavovat vítězství, se dochoval jen náčrt tužkou: motiv kohouta, vítajícího nový den.
zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_%C4%8Capek
